Jeden z největších světových běžců byl Čech. Tak proč nás u všech všudy všechny nepobláznil a neběhá tu každý? Nebo aspoň každý druhý? Možná proto, jak u běhu Emil Zátopek vypadal. Starší si vybaví, mladší mrknou na YouTube – Zátopek byl skvělý, ale jako reklama na běh nikdy nepůsobil. Když se na něj kouknete, začne vás hned všechno pobolívat.
O Zátopkových bohatýrských tréninkových dávkách se vyprávějí legendy. Zábavné ale je, že se zpočátku běhu vyhýbal. Běhat nechtěl, museli ho přemlouvat. A netýká se to jen prvního závodu pro Baťovy muže ve Zlíně, kde si nejdřív zkoušel vymodlit úlevu u doktora, a když neuspěl, tak se těsně před startem zašil v čítárně. Vyhmátli ho a vyběhnout musel – ze vzteku to pořádně napálil a skončil druhý.
Potlesk se mu líbil, jenže žádná pohádka o běžeckém stachanovci se ještě nekonala. Ve Zlíně měl práce a školy nad hlavu, na běhání nebylo pomyšlení. Museli ho zas a znova lákat na závody, i když se v nich pravidelně dostával na bednu. A jakmile přišla zima, vybodl se na trénink úplně.
Popravdě, tím je asi každému sezónnímu běžci a běžkyni, kteří vyběhnou na začátku ledna, pak přes léto, aby znovu začali další rok v lednu, tak nějak blíž. Rozhodně víc než s gloriolou světového rekordmana a nepřemožitelné olympijské legendy. Ale zatímco všední běžci tenhle model opakují do omrzení, v Zátopkovi se nakonec něco zlomilo.
Před osmdesáti lety, na jaře 1942, potkal tehdejšího nejlepšího vytrvalce Jana Haluzu. Přesněji – Haluzu v oddílu poprosili, aby vzal vzpouzející se talent pod křídla. A tak ho Haluza po jednom závodě pozval na trénink. Zátopka jako by přes noc někdo vyměnil – po drilu s Haluzou si zatrénoval s dalším elitním běžcem Tomášem Šalé a jako nášup si dal ještě třetí trénink v jednom dni.
Tréninky šité na koleně
Dneska objevíte v knihách nebo na internetu spoustu propracovaných tréninkových plánů. Když máte jen trochu chuti (a nemusíte mít zrovna zátopkovskou kuráž a drsnou vůli), dokážete se připravit na jakoukoliv vytrvaleckou trať – od pěti kiláků přes desítku, půlmaraton, plnotučný maraton až po ultramaratonské šílenství. Nápadům, jak se běháním vyšťavit, se meze nekladou. K tomu je k mání nepřeberná nabídka sportovních hodinek, aplikací v chytrých mobilech, fitka a trenéři na každém rohu.
Ale tenkrát? Bylo to – řekněme – trochu jiné. Běžci si tréninky vesměs tvořili sami a na koleně. Zátopek trénoval s Haluzou více než dva roky. A to bylo jedinkrát, co měl trenéra. Nebo spíš parťáka – potom už si to dělal po svém. Na Haluzu však vzpomínal i po letech, kdy mu napsal: „Nebýt tebe, nebylo by Zátopka!“
Když měl ještě daleko k rekordům a medailím, trénovali společně vytrvalost i rychlost, běhali svižné rovinky, opakované třístovky a čtvrtky. Každý druhý den si dávali kondiční osmikilometrové běhy po silnici, v neděli chodili běhat do lesa, někdy na deset, někdy na patnáct nebo dvacet kiláků. Oblíbeným tréninkovým prvkem byly i rozložené běhy s meziklusem – rychlý start, volnější střed, rychlý závěr, meziklus a nanovo. Na patnácti stech metrech to stihli třeba šestkrát.
Běhali na hlad
To ještě zní docela snesitelně, že? Jenže byla válka. Jídlo bylo na příděl, na lístky bylo i sportovní oblečení a hlavně obuv. Všeho katastrofální nedostatek. „Neměli jsme kaloricky hodnotnou stravu a tak velmi ceněnou odměnou za vítězství i v poměrně velkém závodě býval třeba malý pomeranč nebo kousíček čokolády,“ vzpomínal Haluza v knize Trénoval jsem Emila.
Dodal, že když Zátopek zaběhl svůj první rekord na pět tisíc metrů, měl chuť na kus masa, aspoň ždibíček. „Odvětil jsem mu, co blbne, kde vezmu maso, když je na lístky, které nemáme. Chtěl aspoň krajíc chleba, ale nebyl ani ten. Tehdy jsme běhali na hlad.“
Když se jejich cesty rozdělily, Haluzův osud nebyl jednoduchý. Na konci čtyřicátých let odmítl členství v komunistické straně a totalitní mašinérie ho brzy nato poslala do vězení. Mučili ho elektrickým proudem, hrozili trestem smrti. Prošel mnoha lágry, na svobodu se dostal až v polovině padesátých let. A pronásledovaný byl dál. „Nelituji nejcennějších let mého života, protože jsem bojoval a zvítězil. Vyhrál jsem ten nejdůležitější závod,“ řekl po sametu, kdy po dlouhé době mohl vystrčit hlavu nad hladinu zapomenutí.
Příklad pro netalentované
Zátopek mezitím překonával rekord za rekordem, bral medaili za medailí. Ovšem jeho dril by vás odepsal už první den. Tak třeba na začátku roku 1954 naběhal za dva měsíce 1845 kilometrů, píše Richard Askwith v knize Dnes trochu umřeme. Pekelná čísla, co myslíte? V jednom tréninku dokázal odběhnout i stokrát 400 metrů se 150metrovým meziklusem. A někde uprostřed vystřihnout patnáct čtyřstovek, které běžel naplno – v závodní rychlosti 1:08.
„Stal se velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl,“ napsal Ota Pavel v povídce Jak to tenkrát běžel Zátopek. „Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den udělal něco proto, aby je splnil.“
Letos to bude sto let od doby, kdy se Zátopek narodil. A sedmdesát let od jeho neuvěřitelných tří zlatých medailí na olympiádě v Helsinkách. Je to zkrátka Zátopkův rok. Možná by bylo fajn ho oslavit během. Leden je pro to jako stvořený, tak vyrazte.
Ať vám to běhá!
5 běžeckých rad pro úplné zelenáče
Běhání je návyk. Pokud to při prvních bězích napálíte, dlouho nevydržíte. Běhání není jako moučník, který si ke kafi rádi dopřejete každý den. Zpočátku vám nebude chutnat. Musíte mu dát čas, aby vám začalo chybět. Takže začněte zvolna a nepřeceňujte síly – maraton se nikdy neběží tempem, kterým sprintujete na tramvaj.
1. Čas. Začněte 30 minutami třikrát týdně. Prvních a posledních pět minut jděte.
2. Chůze. Když už nebudete moci běžet, přejděte do rychlé chůze.
3. Zlepšování. Postupně navyšujte porci běhu. Každá sekunda a minuta je dobrá.
4. Jen tak. Neměřte tempo, nestresujte se. Děláte to pro sebe, ne kvůli chlubení na sockách.
5. Plán. Výběhy si naplánujte a napište do kalendáře – co je psáno, to je dáno.
Jakmile zvládnete 20 minut běhu v kuse, máte na dosah zdolání pěti kilometrů. A můžete přejít k plánu pro pokročilé začátečníky. Dál už je to jen na vás. To se mi líbí
0 komentářů