Spisovatel a novinář Aleš Palán rád vstupuje do vesmírů lidí, kteří jinak společnost spíše nezajímají. A dokáže je čtenářům otevřít tak, aby se do nich se zájmem ponořili také. Jeho dvě knihy rozhovorů se samotáři zaujaly nejen čtenáře, ale i kritiku. Nyní mu vychází další. V Robinsonech a donkichotech nahlíží do životů lidí, kteří nepasují do šablon a společenských standardů. S Alešem jsme si povídali nejen o tom, jak jeho nová knížka vznikala.
Čím tě přitahují lidé na okraji společnosti?
Dneska už to asi není tolik vidět, ale já sám si tak připadám. Dlouhá léta jsem se pohyboval v úplně okrajovém prostředí. A je mi v něm dobře. Mám ty lidi rád. Zvládnu se elementárně pohybovat ve stavovském městském prostředí, ale úplně stejně přirozeně je mi mezi bezdomovci, podivíny a „ztracenými existencemi“. Nepředstavují pro mne žádné nebezpečí, naopak to může být inspirativní. Hledal jsem lidi, kteří překračují společenský kontext svou osobností.
To znamená, že jsi hledal lidi, kteří nejsou jen divní, ale jsou nějakým způsobem výjimeční?
Určitě nejsou jen divní. U některých bych to dokonce ani neřekl. Jsou to lidé, kteří přečuhují a nedosahují šablon. Jde o velmi pestrou směs. Jak společensky, tak sociálně a ekonomicky. Paradoxně se mi tito lidé hledali mnohem hůř než samotáři v lesích. Když jsem se o někom takovém dozvěděl, byla velká pravděpodobnost, že to bude hodně specifický člověk. A pokud nebyl zničený drogami nebo alkoholem, nebo nešlo o opravdu uzavřeného morouse, se kterým se špatně komunikuje, byl to dobrý respondent. Hledat takové osobnosti ve městě je mnohem těžší. Nechtěl jsem hledat „blázny ve své vsi“, jak píše Reynek. Někteří z nich jsou i svým chováním či vizuálně velmi nenápadní, ale jejich vnitřní vesmír je neporovnatelný úplně s čímkoliv.
Knížka tedy nabízí pohled do úplně cizích světů, které nás mohou obohatit?
Jo. Je to takové sci-fi, které se odehrává ve vedlejším paneláku nebo ve vedlejší vesnici. Přijde mi, že ti lidé dělají v podstatě totéž, co dělá vědec, když provádí základní výzkum. Zkoumá něco, co je na první pohled naprosto neužitečné. Na rozdíl od aplikovaného výzkumu, kdy se hledá lék na rakovinu nebo lepší guma do pneumatik od auta. Profesor Konvalinka, se kterým jsem dělal knížku předloni, mi říkal, že „neužitečný“ výzkum je třeba květena v okrese Jindřichův Hradec se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici nebo koronavirus netopýrů. Ještě před čtyřmi lety se o takovou blbost, jako je koronavirus netopýrů, zajímaly čtyři laboratoře na světě. A pak se najednou tato zcela nepodstatná záležitost stala klíčovou a z práce tohoto „zbytečného“ výzkumu těžíme dodnes. A tihle lidé dělají taky takový výzkum. Žijí si úplně jinak a úplně po svém. Mají specifické názory. Tahle knížka není o tom, jak se něco přiučit. Ale až se změní doba, nebo až se změním já, věřím, že z ní budu mít nějaký přímý užitek.
Jaký konkrétně?
Tak třeba Lenka, která jezdila s cirkusem a dělala musherku na Aljašce… Nepředpokládám, že bych se dal k cirkusu nebo dělal mushera na Aljašce, ale cítím, že jde o mnohem víc než jen o její fantastické, barvité a dramatické vyprávění. Mám pocit, že je to nějaký předvoj. Jen nevím čeho. Ale to mi nevadí.
Takže jde o to, že ti umožní vystoupit ze zažité myšlenkové šablony a dělá tě tak vlastně lepším člověkem?
No, jiným člověkem. Že mi zprostředkují zkušenost, kterou jsem si neuměl ani představit, dokud jsem ty lidi nepotkal. Že se někdo takhle chová, má takové postoje a žije nějakým způsobem. Třeba když se pětapadesátiletý chlap řečený Gavin rozhodne, že nedospěje a prožije život ve světě chlapectví. Že mu bude pořád 14 a zůstane v čistém foglarovském světě. A rozhodně to není nedostatkem inteligence, on ví, že si svět zjednodušuje. Přesto ho velmi autenticky žije, a tím se dostává na ten okraj. Pro čtenáře to může mít nějakou kvalitu už teď, já k tomu musím asi dozrát.
To je vlastně stejný princip, podle kterého se všichni nějak přizpůsobujeme společnosti. I tví respondenti reagují na vnější svět, ale naprosto po svém…
Ano, jsou to totálně nepřizpůsobiví jedinci, kteří nehledají kompromis, ale pravdu, svou vlastní cestu a svoje východisko. To je primární. A samozřejmě, když si děláš něco úplně sama a po svém, je tu šance, že se zmýlíš. Ale pak je tu taky šance, že objevíš nový kontinent. Je to odvážné, ale je v tom naděje. Každý z těch lidí žije na své vlastní planetě, byť někdy ne úplně oddělené od té naší. Tam mají svoje pravidla, a když mě na tu svou planetu pustí, i když jen na omezenou dobu, tak je to strašně občerstvující. Když jsem na té knize loni a předloni pracoval, měl jsem navzdory tomu, že se nedalo moc cestovat, pocit, že jsem byl strašně daleko. I když jsem byl reálně „jen“ ve Znojmě nebo na Vysočině.
Myslíš, že vysoká koncentrace podivínů v téhle zemi je nějaké naše specifikum?
To nevím. Než jsem začal jezdit na Šumavu za samotáři, ani jsem nevěděl, že tady žijí lidé úplně bez identity. A že to nejsou žádní zoufalci, kteří svou situaci neumějí změnit, ale že je to vědomé rozhodnutí a cíl. Oni oficiálně prostě nejsou. Před úřady prohlásili, že odjeli třeba do Irska, a přitom tu celé roky squatují nějaký močál. Teď hledám speciální osobnosti blíž než v močálech a je to asi jenom o nějakém štěstí ty lidi potkat a vidět jejich jedinečnost. Netroufnu si říct, jak je to za hranicemi, ale myslím, že to tak bude všude. Moc nevěřím tomu, že svět je globální vesnice a že kdekoliv můžeme být za pár hodin. Ano, můžeme být v přepravních uzlech plus minus unifikovaného světa, ale kromě toho je tu spousta dalších malých světů. A myslím, že jsou všude.
Takže ta globalizovaná vesnice je vlastně jenom taková maska?
Je to taková orná půda, ze které roste HDP, která ale leží na nějaké skále. A tam jsou nějaké jeskyně, krápníky a živočichové, kteří nejsou na první pohled vidět. Třeba Petr Badošek ze Znojma, který šel pěšky půl roku do Jeruzaléma nebo bydlel na hranicích ve zbořeném hradě. Když jsem se s ním u svatého Mikuláše, na nejkrásnějším místě ve Znojmě, poprvé potkal, přišel chlapík v bílé košili a tesilkách. Já jsem byl skoro zklamaný, že vypadá úplně standardně. Stačilo ale pár minut a bylo jasné, že je speciální. Ornice nezasluhuje všechnu pozornost, vábí mě víc to, co se děje v hlubinách.
Jak se do takové hloubky dostat, když se poprvé potkáš s úplně cizím člověkem?
Poprvé to nejde. Musíme se skamarádit. On se musí dozvědět něco o mně a pochopit, že je to pro mě víc než jen práce, že tam nejsem primárně jako autor, ale jako Aleš. Jsem otevřený, respektuju ho a nemusím s ním souhlasit nebo nesouhlasit. Záleží mi na něm a jednám s ním úplně na rovinu. Nepřicházím kořistit dobrý příběh, ale ten člověk mě opravdu zajímá. Knížka je jen vrcholem ledovce našeho přátelství.
I obrazový doprovod nové knihy je hodně osobní.
Fotil ho Karel Cudlín a myslím si, že velmi dobře. Oceňuju nejen jeho profesní kvality, ale i empatii a zájem. To ti respondenti také vycítili. Fotil vždycky poté, co se zeptal, nikdy ne od boku a dotyčný vždycky věděl, že je focený.
Zůstáváš se svými respondenty pořád v kontaktu?
Často ano. Těch lidí není málo, takže se všemi ne. Někteří už i zemřeli a někteří jsou hodně daleko. Ale pokud je to aspoň trochu možné, tak je navštěvuji. S některými si píšeme. Je opravdu úplně výjimečné, aby náš budoucí vztah zůstal jen na „společenské“ úrovni. Ale tak jako v každém kolektivu, k některým mám blíž a někteří mají zase blíže ke mně. S některými jsme si velmi blízko.
Na čem budeš pracovat teď, když Robinsoni a donkichoti jsou už na světě?
Na podzim mi vyjde román, který vychází z nějakých šumavských zážitků, a připravuju další sérii rozhovorů. Aktuálně s lidmi, kterým nějaká kniha změnila život. Jsou to krásné, pozitivní a velmi pestré příběhy. Na dialogu je krásné, že se v něm lidé zrcadlí a sbližují.
Dověděl ses díky němu o sobě něco nečekaného?
Spíš jsem si připomněl nějaké staré věci. Třeba to, jak se rád toulám, což jsem kdysi ještě po Československu praktikoval. Tak jsem to začal dělat znovu. Pak jsem si připomenul, že kvalita života nesouvisí se společenským a ekonomickým postavením, vzděláním, a že lidé, kteří tě mohou oslovit, mohou být úplně kdekoliv.
Těšíš se na reakce čtenářů?
Jsem velmi zvědav. Hlavně na to, jestli čtenářům budou Robinsoni připadat jako trojka Samotářů, což tak úplně není. Něco ti lidé samozřejmě společného mají, určitou autenticitu. Stačilo by jen málo, a snad všichni by mohli být hvězdami a lídry, jen kdyby se v jejich životech něco malého proměnilo. Kdyby se chtěli úspěšněji uplatnit ve společnosti. Ale oni prostě nechtějí. To se mi líbí
0 komentářů