V Evropě se bojuje a vlna válečných utečenců i fotky rozbombardovaných měst budí strach. Tisíce lidí teď na Ukrajině živoří v troskách měst. S Amarem Ibrahimem jsme si povídali o tom, co v takové situaci dělat, a také o tom, jak vnímá vlastenectví a proč je důležité znát nedávné dějiny.
Nezačnu lehkou otázkou. Dost jsou teď slyšet křiklouni, kteří volají po češství a rádi se plácají po zádech a shromažďují se na různých setkáních. Jak vnímáš tenhle způsob vlastenectví?
Myslím, že vlajky by se neměly vyvěšovat, jenom když vyhrajeme fotbal nebo hokej a skáčeme radostí. Neměli bychom jimi mávat, jenom když vítězíme. A k těm setkáním – kolikrát se divím, že když se na nich hraje hymna, lidi, co se považují za vlastence, se neumí chovat. Mají v puse žvýkačku, ošívají se, nestojí rovně, nechovají se důstojně… Hodně lidí si teď ale asi řekne, jak to, že zrovna já povídám o vlastenectví.
Tak jim rovnou na úvod prozradíme, že ses tu narodil. Tvoje máma je Češka, táta je z Persie. A ty žiješ odmalička v Domažlicích. Na tvém domě vlaje česká vlajka často, je to tak?
Rozhodně při všech významných svátcích, jako je třeba vznik Československa 28. října nebo oslavy osvobození na začátku května.
Čím to je, že neumíme používat státní symboly a neumíme se chovat důstojně při hymně?
Řekl bych, že to souvisí s historií. Dobré vlastenectví z nás vypálili komunisti. A ještě předtím nacisti. Úcta k symbolům a k hodnotám zmizela. Přestala existovat s koncem první republiky. Podívej se třeba na historické fotky Václavského náměstí. Když tam Němci za okupace pravidelně pořádali přehlídky, tak bylo plno. A všude visely hákové kříže. To samé se dělo i za komunistů. Jen se hákové kříže vyměnily za rudé hvězdy a srpy s kladivem. To je to naše typické převlékání kabátů.
Dá se s tím něco udělat?
Učit děti historii, hlavně dějiny 20. století. Moje děti se ve škole učí podrobně o starověkém Římě nebo o Egyptě. Na 20. století zbývá málo času, přitom je nám nejblíž, doteď doznívá a ovlivňuje nás. Se svými dětmi o historii mluvím, takže vědí, co byla druhá světová válka, vědí o koncentračních táborech. Mělo by se učit hlavně posledních sto let. Aby lidé měli povědomí o budování státu, o první republice, o rozpadu Rakouska-Uherska, o první světové válce, o druhé světové válce, o komunismu. A důležité je zdůrazňovat kontext – poslední dvě světové války se nepřihodily jen tak, zničehonic. Nějaké události tomu předcházely a nějaké následovaly.
Myslím, že kromě toho podivného pojetí vlastenectví umíme výborně ještě jednu věc. Když přijde rána, stmelíme se. Na chvíli. Pak začneme remcat. Na začátku pandemie jsme šili roušky, abychom za chvíli nadávali zdravotníkům. A to samé se děje teď – po prvním týdnu velké vlny solidarity s Ukrajinou se objevily první hejty. Vše je hnané podvinou závistí a zlobou, že ukrajinské ženy a děti ubírají našim – českým – ženám i dětem. Přitom ty lidi sem utíkají před bombami.
Protože tihle lidi se nechají velmi snadno nahlodat nepravdivými informacemi, které si neověřují. Vezmi si třeba jen tu fotografii, kde údajně bylo jídlo, které vyhodili uprchlíci. Ukázalo se, že je to podvrh, jenže mezitím už fotku sdílely tisíce lidí.
Jak jsi mluvil o znalosti historie, o poučení se z minulých chyb, tak sám tomu přispíváš. Vozíš lidi džípem po stopách druhé světové války, ukazuješ jim místa bojů, ale třeba i vyhlazené vesnice v pohraničí. Proč?
Jako kluk jsem si přál svézt se v džípu. A nikdo to pro mě neudělal – bylo to samozřejmě v době, kdy se ani nesmělo říkat, že západní Čechy osvobodila americká armáda. Když jsem si džíp pořídil, říkal jsem si, že bych mohl vozit lidi, co mají podobné přání jako kdysi já. Beru je na místa, která dobře znám, vyprávím jim příběhy, které jsem sám slyšel od pamětníků. Je rozdíl o historii číst a pak ta místa vidět v reálu – podívat se na kus železné opony, na zákop, projít se lesem, kde Američané svedli přestřelku s Němci. Na člověka to zapůsobí, snad si i něco uvědomí.
Třeba to, že takové příběhy prožili skuteční lidé, takoví, jako jsme my teď. Navíc, my v západních Čechách máme trochu jinou historickou zkušenost. Už jsi to nakousl. Osvobodila nás americká armáda na rozdíl od zbytku republiky.
A někteří lidé to pořád ještě neví anebo vědět nechtějí. Je to smutné. A zase to souvisí s tím, jak se učí historie. Většinou se zmíní fakta. Třeba to, že existovala demarkační linie. Ale už se neříká, proč vznikla. Tedy proto, že mocnosti uzavřely pakt, že Stalin tlačil na to, aby mu zůstala Praha, že jí Američané nesměli přijít na pomoc, že se za komunistů nesmělo říkat, že Praze pomohli Vlasovci. Kdyby tam nedošli, dopadlo by to s naším hlavním městem tak katastroficky jako s Varšavou, kde Rudá armáda schválně čekala, až tam proběhnou tvrdé boje povstalců s Němci a pak teprve přispěchala na pomoc, aby měla o to větší zásluhy, že zastavila krveprolití.
Měl jsi historii rád odmalička?
Zajímala mě vždycky. Chtěl jsem být archeologem, rád jsem kutal v zemi, ale nikdy jsem nic nenašel. Vyhrabal jsem díru na zahradě, po historických stopách ani památky, tak jsem ji zase zahrabal. Nebyl jsem moc na učení, ač se děda s babi, kteří mě vychovávali, snažili. Jedině z ruštiny jsem měl od dědy povolené nosit čtyřky.
Děda byl syn legionáře, který byl zajatý v Rusku a pak se přidal k legiím.
Padl do zajetí hned v roce 1914 jako první plzeňský poddůstojník. Vstoupil do legií a projel celou sibiřskou magistrálu. Byl inženýr chemie, a tak pracoval v Rusku v dolech. Psal si deník, fotil, zaznamenával svoje prožitky, často jde až o poetické popisy přírody.
I tohle tě muselo ovlivnit. Pradědu jsi nezažil, ale s dědou jste si o historii asi povídali?
Ani ne. Bylo to v době, kdy tu byl komunismus. O určitých věcech se nesmělo mluvit. Děda se bál, abych se neprořekl ve škole. Jednou se to ale stejně stalo. Ve škole jsem učitelce řekl, že Domažlice osvobodili Američané, že jsem viděl fotku a byl na ní černoch. Ona se ohradila, že to byl černoch z Rudé armády, který utekl před otrokáři do SSSR. Děda pak musel jít celou věc vysvětlovat do školy a fotky z osvobození odevzdat estébákům. Nesmělo se mluvit ani o legionářích, byli příliš spjatí s první republikou a v Rusku bojovali s bílými proti rudým.
Dneska jsou takové historky úsměvné. Jenže z nich i trochu mrazí, když si uvědomíš, že podobné propagandistické lži používají Rusové i v téhle válce. Asi se tě ani nemusím ptát, jestli chápeš tu nostalgii po Sovětském svazu.
Moje oblíbené je tohle: Znám dva ruské výrobky – vodku a kalašnikov. Rusko má HDP ve stejné výši jako Itálie. Přitom je to obrovský stát. Zatím jsem ještě nepotkal, kdo by emigroval do Ruska za lepším. Komu se stýská, ať se tam jede podívat, ovšem ne do luxusních měst, ale na venkov, kde je bída. K flašce vodky přibyl mobilní telefon. Jinak se tam nic nezměnilo.
Uvidíme, co s tím vším udělá válka. Je nám dost blízko. Někdo dokonce říká, že ji prožívá intenzivněji než válku v Jugoslávii v 90. letech. Rakety práskají u hranic NATO. Lidi se bojí a řeší, jak se připravit, kdyby se boje přelily k nám.
Je to těžké, protože nikdo z nás válku nezažil. A ti, co pamatují druhou světovou, byly většinou děti. Navíc, na území České republiky nikdy nebyla fronta v takovém hrůzném měřítku jako například u Stalingradu za druhé světové války. A co poradit? Utéct. Před frontovou linií se utíká. Nejlíp s evakuačním zavazadlem.
Co by v něm mělo být?
Rozhodně doklady, jako jsou cestovní pasy, hotovost a léky. Dobré je přibalit nabíječku, nějaký solární zdroj, dávky, vysílačky, lékárnu pro extrémní zranění, kde jsou i stahovací obvazy. Jestli teď něco na Ukrajině chybí, tak to jsou izraelské obvazy a turnikety. Přidal bych taky krabičku poslední záchrany. Z oblečení by měl mít člověk to, co má na sobě, aby s sebou zbytečně netahal další věci.
Ukrajinská města, která fungovala docela normálně, byly tam obchody, kavárny, se proměňují v ruiny. Obléhají je ruští vojáci, neteče v nich voda, nefunguje elektřina. To je docela drsné přežití a přežívání. Vyposlechla jsem příběhy, že lidé si tam rozehřívají sníh na vodu, nad ohněm si ohřívají konzervy. Co jsou základní zásady v takové situaci?
To je přesně to, co učíme na našich kurzech Urban Survival. A jsou to dost náročné dovednosti. V podmínkách, které popisuješ, se snadno chytne infekce, a to je velký problém. Stačí se škrábnout, protože není možné dodržovat hygienu, když neteče voda. Když se napiješ špatné vody, můžeš chytit úplavici. Takže se hodí mít filtr, vodu převařovat, umět si rozdělat oheň, mít záložní zdroj energie, vařič s plynovou bombičkou. Co se teď děje na Ukrajině je hrozné, lidi pijí vodu z ústředního topení… Šílené, ale pochopitelné, protože bez vody člověk nepřežije.
Dá se na takovou situaci vůbec připravit? Podle mě nedá.
Ne, nedá. Vezmi si už zmíněný Stalingrad, to bylo peklo. Totální blízkost smrti, šílené utrpení lidí. Na to se opravdu připravit nedá. To, co se teď děje na Ukrajině, jsou válečné zločiny.
Pak je asi lepší být ve městě než na venkově.
To určitě. Ve městech je infrastruktura, na kterou se za války útočí – letiště, železniční uzle, sklady s vojenským materiálem, muniční továrny. Proto se vždycky jako první dobývají velká města. Je taky dobré pamatovat na to, že největším nepřítelem člověka je člověk. Přežijí ti silnější. Ve městech budou vznikat gangy, rabovací gardy. A budou i potíže s kanalizací, s odpadem, se šířením nemocí.
Takže takové pražské sídliště by nebylo moc bezpečné místo.
Záleželo by na situaci a na vůli lidí. Kdyby se obyvatelé domluvili, stačilo by vyklidit první dvě patra paneláku a dole vše zabezpečit. Panelák by pak sloužil jako pevnost, samozřejmě pokud by nebyl ostřelovaný. Taky by bylo nutné prokopnout kanalizaci, aby mohly vytékat splašky. Bavíme se o situaci, kdy by přestaly fungovat služby, kdy by byla narušená infrastruktura.
Co bys dělal ty?
Odvezl bych rodinu do bezpečí. Mám elektrickou centrálu, nějaké zásoby jídla, filtry na vodu. Postavili bychom si přístřešek v lese, rozdělali oheň, sehnali vodu. V extrémních situacích se potřeby redukují a člověk zjistí, že se potřebuje hlavně vyspat, mít vodu, teplo a trochu jídla. Přiblížíš se k podstatě a uvědomíš si, že to ostatní je pozlátko.
Amar Ibrahim
Narodil se v roce 1967 v Domažlicích. Přes 20 let se věnuje praxi i teorii přežití v extrémních situacích. Založil firmu Outdoor Survival, ve které společně s dalšími instruktory školí přežití v přírodě i ve městě. Na jeho kurzy jezdí rodiny s dětmi i příslušníci ozbrojených složek. Je atestovaný jako zdravotník, má kurz CQB a kurz přežití v zahraničí. Napsal knihu Kurz přežití pro děti, která vyšla v roce 2021. Je ženatý, má čtyři děti a jednoho vnuka. To se mi líbí
0 komentářů