Přestože je na dvoutisícové bankovce a patří mezi nejznámější Češky doma i ve světě, vždycky tomu tak nebylo. Operní pěvkyně Ema Destinnová, pověstná nezaměnitelným sopránem, se ve své vlasti zprvu slávy a uznání nedočkala. I tak byla velkou patriotkou, české zemi dělala reklamu po celém světě a dokonce se během první světové války zapojila do odboje. Prohlásila také, že pokud se někdy provdá, tak jedině za Čecha. A to jí leželi u nohou operní pěvci v čele s Enricem Carusem.
Narodila se 26. února 1878 v Praze jako Emilie Paulina Jindřiška Kittlová. Měla tři bratry, sestru a milující rodiče, přičemž si rozuměla hlavně s otcem. Ten v ní také už v pěti letech objevil hudební nadání a platil jí hodiny klavíru. Později se učila zpívat u profesorky Loewe-Destinn, jejíž příjmení zvolila jako svůj umělecký pseudonym.
V roce 1897 se ucházela o místo v Národním divadle, ale tehdejší ředitel F. A. Šubert ji odmítl s tím, že neumí zpívat. Vypravila se proto do Německa, kde uspěla a získala angažmá v berlínské státní opeře. Nastudovala řadu rolí v operách jako Carmen, Salomé, Bludný Holanďan a dalších. Destinnová se stala primadonou berlínské opery, v níž během deseti let vystoupila v padesáti úlohách. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. Hostovala i v Paříži a ve Vídni a nakonec byla pozvána taky do newyorské Metropolitní opery.
Caruso jí neúspěšně žádal o ruku
Byla jevištní partnerkou nejslavnějšího tenoristy Enrica Carusa, který ji opakovaně a neúspěšně žádal o ruku. Jenže Božská Ema k němu nic necítila a toužila především po své vlasti. Ve světě úspěšně prosadila inscenování Prodané nevěsty, kde s láskou hrála Mařenku. Kdykoli mohla, při svých vystoupeních zpívala českou národní hymnu Kde domov můj.
V Národním divadle v Praze poprvé vystoupila v lednu roku 1901. Paradoxně v úloze Carmen, s níž se tam kdysi pokoušela o angažmá. Čestnou členkou tohoto souboru se stala až v roce 1908, kdy už ji znal prakticky celý svět. Krátce nato byla také vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře. Během své kariéry ztvárnila téměř stovku rolí na světových operních scénách, Leoncavallo a Pucciny pro ni na míru napsali hlavní role.
Hrozil jí trest smrti
Během první světové války se jako velká vlastenka zapojila do odboje, protože to považovala za svou morální povinnost. Hodně cestovala, takže převážela tajné informace, jenže jednou spadla klec a hrozil jí trest smrti. Tehdy se jí zastal císař Vilém a postih zmírnil.
Emma Destinnová pak musela zůstat v Čechách a její světová kariéra byla prakticky u konce. Uchýlila se na svůj zámeček ve Stráži nad Nežárkou a v roce 1923 se provdala za českého letce Josefa Halsbacha, který ji nesmírně obdivoval. Přestože spolu manželé vycházeli, Ema se velké životní lásky, po které tolik prahla, nedočkala. Kvůli zakázané lásce k cyklistickému šampionovi Jindřichovi Vodílkovi chtěla dokonce skočit z okna. Jejími dalšími životními partnery byli barytonista Dinh Gilly a tenorista Mario Roman, až se nakonec vdala za o dvacet let mladšího Halsbacha.
Návštěvy šokovala rakví s červy
Světoznámá sopranistka si v New Yorku naposledy zazpívala ve svých dvaačtyřiceti letech. V Čechách rovněž vystupovala, ale někdejšího věhlasu už nedosáhla. Kromě zpěvu se na zámečku ve Stráži věnovala psaní poezie i prózy, vydala například román Ve stínu modré růže.
Kreslila karikatury a zabývala se spiritualismem, ostatně pocházela z věhlasné rodiny léčitelů a okultistů, období první republiky navíc okultismem docela žilo. Ema měla svou „věštírnu“, temnou místnost nad hladomornou, kde visel obraz Černé paní. V její ložnici, která byla celá černá, hlídal kostlivec Ivan. Zámecká paní také ráda šokovala své návštěvy otevřenou rakví se svíjejícími se červy.
Byla známá svým temperamentem a svéráznou povahou. Na noze měla vytetovaného hada, což bylo na svou dobu, navíc u ženy, opravdu velmi neobvyklé a výstřední. Ráda přijímala návštěvníky, jedním z nich byl i Tomáš Garrigue Masaryk.
Její jméno je i ve vesmíru
V roce 1930 se Ema Destinnová nacházela v tíživé životní situaci. Byla na mizině, protože spoustu peněz utratila za přestavbu zámečku. Umřela ve stejném roce ve svých dvaapadesáti letech během operace očí, kdy ji postihla mozková mrtvice.
A přestože si přála být uložena v zámeckém parku ve Stráži nad Nežárkou, měla pohřeb na vyšehradském Slavíně, kam ji doprovodily davy lidí. Nakonec se jí tak dostalo uznání od Čechů a Češek, po němž tolik toužila celý život.
Sama prosazovala české umění a umělce všude ve světě, ale nezískala ani místo na pražské konzervatoři, kde chtěla po ukončení velké kariéry vyučovat zpěv. Dnes nesou její jméno ulice, školy, nadace nebo festivaly a je po ní pojmenovaná taky malá planeta mezi Zemí a Marsem. To se mi líbí
0 komentářů