Hořkosladké dějiny našeho národa. Ochutnejte je s námi
Zorientovat se v dějinách našeho národa je těžké, a co teprve porozumět jejich interpretacím? Jak se říká, nic není černobílé, a na vše existuje více úhlů pohledu. I na naši historii. Pro někoho se zdá hořká, pro jiného sladká. Zkrátka mix lidí, mix chutí. A právě tím jsme se inspirovali pro náš charitativní projekt Hořkosladké dějiny.
Rozhodli jsme se nahlédnout na významné události a období našich dějin trošku jinak, pohledem, který není typický. Ukázat na fotografiích pozadí různých momentů, které se třeba mohou na první pohled zdát pozitivní, i když opak je často pravdou. Jednotlivé snímky, které vybral Jiří Pátek, kurátor Moravské galerie v Brně, jsme umístili na tabulky čokolád - příznačně z jedné strany s příchutí hořkou, s druhé sladkou. A jaké součásti naší historie s námi můžete ochutnat? První republiku, vítězný únor, sovětskou okupaci, komunismus i sametovou revoluci. Klíčové chvíle 20. století. Výtěžek z prodeje hořkosladkých čokolád jsme se proto rozhodli věnovat Paměti národa.
Fotografie různých (pa)chutí. Co symbolizují?
Odvrácenou stránku první republiky ukazuje snímek Harmonikář a pes od Václava Jírů. Meziválečné období máme totiž často spojené s rozvojem, rozmachem, nádechem svobody, rozpukem moderního umění... Na poválečnou bídu, světovou hospodářskou krizi a nezaměstnanost jsme raději zapomněli.
Skrývané obavy o budoucnost národa a kultury v sobě nese snímek Václava Chocholy V+W ve studiu Supraphonu na Rokosce. Ten zachycuje duo Voskovce a Wericha v roce 1946 po návratu z americké emigrace. Umělci se usmívají a vypadají plní ideálů a elánu vrátit se k satirické tvorbě a komedii. Ovšem už v té době měli oba strach o svou budoucnost a směřování národa. To se ukázalo jako opodstatněné, už v roce 1946 zvítězili komunisté ve volbách, v únoru 1948 své vítězství jen potvrdili. Voskovec a Werich na svou legendární komedii už nikde nenavázali, první jmenovaný se dokonce rozhodl emigrovat zpět do USA.
Naděje, svoboda, víra v lepší časy. Pražské jaro na snímku Miloně Novotného je plné optimismu. Nebo naivity? Vždyť ještě v tomtéž roce, jako byla fotografie pořízena, vtrhly na naše území vojska Varšavské smlouvy. Rozvolnění skončilo, demokratizace byla zastavena, přišel čas normalizace. A právě i mladí lidé, kteří jsou na snímku, se museli rozhodnout, kam směřovat život. Emigrovat, jako desítky tisíc dalších? Využít situace pro svůj prospěch? Nebo sklonit hlavu, hledět si svého a jen tak nějak přežít?
Komunismus ve své ryzí podobě. Děti na sídlišti od Jaromíra Čejky reprezentují ale i to dobré, co lidem tohle "krabicové bydlení" přineslo. Panelová sídliště, jako to na Jižním městě v Praze, měla být moderním řešením na krizi bydlení, která se vlekla Československem. Lidé ale kvůli nim zažili odcizení, sídliště byla mnohdy nekvalitně vystavěná, bez občanské vybavenosti. Kdo z toho ale vytěžil maximum, byly děti. Vždyť co může být větší zábava než prakticky žít na staveništi s hromadou kamarádů?
Sametová revoluce je v očích Čechů událost nedotknutelná. Na svých fotografiích ji zachytila i Dagmar Hochová. Svobodu jsme chtěli, svobodu i máme. A přesto i ti, kteří mohli v listopadu 1989 nadšeně cinkat klíči, mohou si postesknout po časech minulých. Proč? V devadesátých letech nahradila zavedené jistoty a principy tehdejšího režimu individualita, se kterou přišla i dravost, podnikavost, nejistota... Chování Čechům do té doby prakticky neznámé. A ještě dnes, přes 30 let od změny režimu, se v nové době stále hledáme. To se mi líbí
0 komentářů