Tereza Hrušková pracuje jako sestra na ARO v českolipské nemocnici, k tomu se svým manželem vychovává tři děti, a aby toho nebylo málo, s trojicí kamarádů taky rozjela malý projekt Totálně lokálně. A kromě toho je první zákaznicí Bohémy, která se představuje v našem seriálu Humans of Bohéma.
„Bohému jsem objevila krátce po jejím vzniku. Nejdříve jsem si pořídila Masaryka a pak už to byla trochu droga – jakmile si člověk koupí tričko s jedním motivem, začnou ho zajímat ty další. Teď jich mám asi sedmnáct. Hodně mě zaujal třeba Čapkův Černošský král, o kterém jsem toho moc nevěděla, takže mě to donutilo, abych si o něm zjistila více. Nebudu přece nosit na triku něco, o čem nic nevím. Baví mě taky motivy, které nejsou na první pohled tak zřetelné – třeba krásná minimalistická ilustrace Věry Čáslavské, jedné z mých oblíbených Češek.
Všichni se snažíme Česko nějak oprášit a pozvednout. I když každý v jiném měřítku. Kdybych si jen stěžovala, ničemu to nepomůže. Proto jsem se v České Lípě pustila do projektu Totálně lokálně a třeba díky němu pár věcí ovlivním. Snažíme se propojovat Českolipáky s místními obchodníky. Představit zdejší obchůdky a podpořit je. Název berte trochu s nadsázkou, ani my nenakupujeme totálně lokálně – ale totálně se snažíme lokálně nakupovat.
V místě nakupuju vždycky nejraději. Když už jdu utratit peníze, první, nad čím přemýšlím, je, jestli se to dá koupit v našem městě. Nebo jestli je to z české produkce.
V Totálně lokálně jsme čtyři – spolu se mnou ještě dvě kamarádky a kamarád. Jedna fotí, další kreslí, třetí je grafik a já komunikuju s obchodníky a píšu o nich. Fungujeme už dva roky a pořád se snažíme vymýšlet něco nového. Začalo to nevinně – měla jsem nový foťák a bavily mě portréty. Tak jsem chodila po městě, po oblíbených obchůdcích, a ptala se majitelů na jejich příběhy. Jako první jsem byla u pana Soukupa z místního bezobalového obchodu, který už dnes bohužel nefunguje. A dále v Knihomilu, kde spojují kavárnu a knihkupectví, nabízející pečlivě vybrané knihy. Tak jsem nasbírala pět obchodů, mých místních srdcovek. To byl základ, pak přibývaly další.
Totálně lokálně jsme spustili, když přišel první lockdown. Říkala jsem si: ‚To je v háji, co teď?’ Ale paradoxně to projektu spíše pomohlo. Lidé seděli doma, neměli kam jít, takže nás začali sledovat. Teď máme na Facebooku asi 1800 fanoušků, což je na Českou Lípu s necelými 40 tisíci obyvateli docela dost. Máme v plánu příběhy obchodníků vytisknout a nechat je v českolipských kavárničkách, aby si v nich mohli lidé číst. A aby je objevili třeba i turisté, kteří nesledují náš facebookový profil.
Když byly tvrdé lockdowny, nemohli jsme s foťákem do obchodů. Ale zároveň jsme chtěli obchodníkům pomoct, a tak jsme fotili aspoň výlohy. K tomu se váže i jeden příběh. Máme tady malou prodejnu spodního prádla a během lockdownu všem chyběly trenky a ponožky. Pan Balcar, majitel krámku, měl ve výloze na kartonu napsané své telefonní číslo s tím, že prodává přes okýnko. Zavolala jsem mu, napsala zkrácený příběh a dala ho na sociální sítě. Za týden mi volal, že je to neuvěřitelné, ale že má spoustu zakázek. To pro mě bylo ohromné zadostiučinění.
Občas propadám skepsi, že jsme všichni ignoranti, že už nás nic nezajímá. Ale díky Bohémě nebo Totálně lokálně vím, že to tak není a že je kolem spousta nadšenců. Takže teď si spíš představuju Čechy jako hodné morouse, které stačí jen probudit, pošťouchnout, trochu je rozproudit. Snad se mi to v České Lípě daří.
Věřím, že by to stejně mohlo fungovat i jinde. Museli by se do toho ale pustit lidé, kteří chtějí poznat své město blíže a chtějí ho ukazovat ostatním. Můžeme poskytnout název, půjčit šablony na příběhy, pomoct s logem… Zkrátka jim zkrátit cestu tím, že se vyhnou chybám, které jsme udělali my. Šli jsme metodou pokus omyl, takže máme spoustu zkušeností, které můžeme předat.
Jen pozor – Totálně lokálně není výdělečné. Děláme ho s láskou a pro dobrý pocit, ale nic z něj nemáme. Podle mě to ani nejde – naším cílem je opravdu autentická reklama. Obchody představuju z pohledu sebe jako zákazníka. Neberu si za to žádné peníze, poukázky ani věci. Tak mi to dává smysl, přestože času je málo – na zkrácený úvazek pracuju jako sestra na ARO a máme s manželem tři děti. Ale ve finále máme všichni více času, než si myslíme. Stačí, když člověk třeba o hodinu denně zkrátí koukání na sociální sítě, a kolik toho najednou stihne.
Česká Lípa je pro mě domov, i když má své problémy. Jsme třeba město bez kořenů. Babička mého manžela patří mezi původní německé obyvatele, a když během divokého odsunu musela celá její německá rodina pryč, zůstala tu sama jen s maminkou, která uměla česky i německy a pracovala jako překladatelka. Je jedním z mála lidí, kteří mají v České Lípě opravdové kořeny. Většina těch, kteří tady žili, byla vykořeněná. A ti, co se sem přestěhovali, byli zase vykořenění odjinud.
Velký potenciál ale vidím v mladé generaci. Připadá mi, že se mladí zajímají o stát, o budoucnost, přemýšlejí o klimatické změně, o tom, že se vyrábí tuna hadrů, které pak končí na skládkách. A tak třeba i u nás v České Lípě pořádají swapy. Když si vzpomenu na své gymplácké roky, nedovedu si představit, že by tehdy nějaká 16letá holka organizovala výměny oblečení. Obdivuju je, líbí se mi projekty, do kterých se pouští. Sama jsem se do swapů taky pustila a založila skupinu na výměnu pokojových rostlin Green Swap. Proč? Když někomu daruju ‚řízek‘, nic mě to nestojí a ten druhý si z něj může vypěstovat hezkou kytku. Nemusí přitom kupovat květinu, která k nám putovala přes půl světa.
Když pozoruju Čechy, připadají mi jako zraněné laně. V euforii po sametové revoluci jsme se přestali zajímat o politiku a po letech zjistili, že věci nejsou tak, jak jsme chtěli. Ale je tu spousta šikovných a chytrých lidí, takže se to zahojí, když to znovu nepoděláme. Jen to chvíli potrvá. Vlastenectví je trošku pošpiněný pojem, protože si ho přivlastnili lidé, kteří se jako vlastenci nechovají. Vlastenectví v mých očích znamená nejen hrdost na svou zemi, ale taky odpovědnost vůči ní. Na tom, jak Česko vypadá, má svůj podíl viny každý z nás. Třeba tím, že jsme dělali, že žádné problémy nevidíme.
Proto je pro mě důležité, abych ukázala svým dětem, že nestačí jen tak sedět na zadku a hrát si na svém písečku. Chci, aby pochopily, že je normální pomáhat ostatním. I když tomu člověk musí něco obětovat.“ To se mi líbí
0 komentářů